Odpovědnost pod našima nohama
Miroslav Kubín patří mezi odborníky, kteří les nevnímají jen jako porost, ale jako propojený ekosystém vody, půdy a stromů. Jeho práce stojí na porozumění přirozené dynamice lesa a na hledání způsobů, jak citlivě obnovovat narušenou rovnováhu krajiny. Přečtěte si jeho pohled na vztah mezi půdou, vodou a lesem – a na možnosti, jak krajině vracet stabilitu s respektem k jejím zákonitostem.
Vztah k Beskydám
Jmenuji se Miroslav Kubín a svůj profesní i osobní život dlouhodobě spojuji s lesem a vodními toky. Les pro mě nepředstavuje pouze pracovní prostředí, ale komplexní systém, jehož procesům je možné porozumět, pokud je člověk ochoten vnímat jejich souvislosti.
Beskydy pro mě představují jedinečné území, kde lze v přímém přenosu sledovat vztah mezi hospodařením, vodním režimem a stavem půdy. Jejich krajina je mimořádně citlivá na zásahy, a přitom velmi zřetelně odhaluje skutečný stav přírodních procesů, které v ní probíhají. Každý přívalový déšť, každý projev eroze či naopak přirozené retence vody ukazuje, v jaké kondici se lesní ekosystém nachází. Právě zde nacházím konkrétní odpovědi i motivaci hledat řešení, která povedou k dlouhodobé stabilitě a obnově přirozených funkcí krajiny Beskyd.
Aktivita a motivace
Dlouhodobě se věnuji výzkumu vody v lese – zejména procesům infiltrace, retence a reakci půdy na mechanické zatížení či změny její struktury. Podstata je přitom jednoduchá: zdravá, provzdušněná půda umožňuje vsakování vody a udržuje život. Pokud je však zhutněná, ztrácí schopnost vodu přijímat a plnit svou přirozenou funkci.
Při výzkumu ploch po těžbě jsme zjistili, že zhutněné půdy se svými vlastnostmi blíží nepropustným povrchům. Místa, která dříve fungovala jako přirozený retenční prostor, se mění v odtokové plochy. Dochází k urychlení povrchového odtoku, rozvoji eroze, narušení stability ekosystému i k rychlejšímu nástupu povodní se škodami v níže položených údolích.
Tato zjištění byla impulsem k hledání řešení. Společně s kolegy z Výzkumného ústavu monitoringu a ochrany půd, Katedře fyzické geografie a geoekologie Ostravské univerzity a dalších výzkumných týmů jsme proto zahájili testování opatření zaměřených na obnovu infiltrační schopnosti půd a stabilizaci vodního režimu lesní krajiny.
Výzva, které čelíme
Současné lesy nejsou ohroženy pouze klimatickými extrémy, ale i intenzitou hospodaření. Moderní těžební technika výrazně zvýšila efektivitu práce, zároveň však přinesla vyšší zatížení půdního prostředí. Od 70. let minulého století se hmotnost strojů několikanásobně zvýšila – místo lehké mechanizace dnes po porostech jezdí mechanismy o hmotnosti desítek tun.
Opakovaný pojezd vede k utužení půdního profilu, omezení infiltrace vody a narušení kořenového prostoru stromů. Les se postupně mění v síť zpevněných linek, které urychlují odtok vody z území. Stromy ztrácejí přístup k vláze, mladé sazenice hůře zakořeňují a v období sucha se naplno projeví nedostatek vody.
Nejde o hledání viníků, ale o hledání funkčních řešení. Pokud má les dlouhodobě plnit své produkční i mimoprodukční funkce, je nutné obnovit přirozené vlastnosti půdy – její pórovitost a schopnost vsakovat a zadržovat vodu. Stabilita lesa je výsledkem promyšleného a odpovědného přístupu.
Nezapomenutelný okamžik v přírodě
Nikdy nezapomenu na den, kdy jsme v Beskydech realizovali první infiltrační zkoušku pomocí dvouválcové metody. Byl to test, který odhalil skutečný stav lesní půdy. Do přirozené, nezhutněné lesní půdy jsme osadili dva soustředné válce a aplikovali 400 litrů vody obarvené zdravotně nezávadným modrým barvivem. Voda se z prostoru válců zcela vsákla.
Následující den jsme pomocí lžíce bagru provedli kontrolní sondu do hloubky 1,5 metru. Zbarvení bylo patrné v celém půdním profilu až při dně sondy, což jednoznačně potvrdilo vysokou infiltrační schopnost přirozené lesní půdy.
Jen o několik metrů dál, na těžební lince s utuženým povrchem, se však situace výrazně lišila. Voda zde zůstávala na povrchu bez známky vsakování, jako by narazila na nepropustnou bariéru. V ten moment jsem si naplno uvědomil, že rozdíl mezi funkčním a degradovaným lesem může mít tloušťku pouhých několika centimetrů půdy. Tam, kde je půda strukturálně otevřená a provzdušněná, vznikají podmínky pro život; tam, kde je utužená, nastupuje stagnace a útlum přirozených procesů.
Oblíbené místo
Nejbližší jsou mi lokality, kde si les zachoval svou přirozenou strukturu a funkčnost. Místa s měkkým mechovým patrem, patrnými stopami zvěře a vodou, která se přirozeně vsakuje a pozvolna odtéká. Někdy jde o nenápadnou dolinku pod Lysou horou, jindy o obyčejný svah, který by většina lidí přešla bez povšimnutí. Právě zde je však patrné, jak má zdravý les fungovat – jak půda přijímá vodu a vytváří podmínky pro další generace porostu. Každá kapka, která se vsákne, představuje posílení stability celého stanoviště.
Les nepotřebuje zásadní zásahy, ale respekt k vlastním procesům a dostatek času. Namísto velkých technických řešení často postačí podpořit jeho přirozenou schopnost regenerace a nenarušovat půdní prostředí. Jak říkává můj kamarád Štefan Valo: „Ať každá kapka, která spadne, vsákne tam, kde spadla.“ Pokud voda v lese zůstává, zůstává i život – a s ním rovnováha, růst a naděje, že zdravá krajina přetrvá nejen pro nás, ale i pro naše děti.
