Miroslav Koňařík je neoddělitelně spjatý s Velkými Karlovicemi. Narodil se tady, celý život tu žije a dlouhá léta tu zastává post starosty. Přečtěte si níže, co pan Koňařík vypravuje o soužití lidí, přírody a kultury Beskyd.
Vztah k Beskydům
Karlovice se mnou sú spojené v podstatě od mého narození. Vyrůstal jsem mezi těmito lesy a údolími, a když se na to podívám zpětně, nikdy nepochyboval o tom, že toto je můj domov. Cítím se jako hrdý Karlovjan tělem i duší. A Karlovice, jako takové, mám rád. Také proto hledám řešení, jak skloubit zachování místní identity, ochranu přírody a rozvoj obce, prostě aby se lidem žilo dobře.
Aktivita a motivace
Když jsem vstoupil do obecního zastupitelstva, byl jsem plný ideálů. Chtěl jsem zvelebit naši obec tak, aby se v ní žilo lépe nejen nám, ale i budoucím generacím. Začali jsme od základů – budovali jsme kanalizace, čističky, vodovody. Byly to věci, které nebyly vidět, ale bez nich bychom se nikam neposunuli. Teprve když jsme tyto problémy vyřešili, mohli jsme se soustředit na to, co dělá Karlovice Karlovicemi – na kulturu, přírodu a komunitu.
Celý život se snažím najít rovnováhu mezi rozvojem a zachováním naší identity. Chceme mít moderní infrastrukturu, ale nechceme ztratit ducha Karlovic. Chceme podporovat turismus, ale ne na úkor klidu našich obyvatel. Chceme jít kupředu, ale s úctou k tomu, co bylo před námi.
Dnes s hrdostí sleduji, jak se naše kulturní akce staly neoddělitelnou součástí života obce. Amfiteátr u muzea hostí folklorní festivaly, naši ochotníci mají konečně důstojné prostory v novém kulturním domě. A Karlověnky? Ty nás reprezentují už desítky let svými písněmi a uchovávají tradice, které by jinak mohly zmizet.
Výzva, které jsem čelil
Obnova kulturního domu byla výzvou, ale věděli jsme, že je nezbytná. Karlovice potřebují prostor, kde se mohou setkávat všechny generace. Divadelníci, hudebníci, folkloristé – všichni tu najdou své místo. Budova, která kdysi sloužila jako kinosál, dostane nový život. Někdy si představuji, jak tu budou děti hrát divadlo, starší občané sledovat představení a celá obec se bude scházet při společných oslavách.
Ale není to jen o kultuře. Naše obec dýchá přírodou. Vždy jsem věřil, že musíme chránit to, co nám bylo dáno – naše lesy, louky, zvířata. S tím však přicházejí i výzvy. Například hospodaření v lesích. Vidíme, jak se krajina mění, jak těžké stroje narušují přirozenou rovnováhu. Proto hledáme řešení, jak to dělat šetrněji, abychom si tu krásu, kterou máme, zachovali. Hodně diskutujeme s odborníky, zkoumáme možnosti zadržování vody v krajině, obnovy svážnic tak, aby minimalizovaly erozi půdy.
Ne všechno jde vždy hladce. Například situace s obchodem v centru obce. Starý obchod byl zbourán s tím, že se postaví nový. Uplynuly roky a nic se nestalo. Lidé byli nespokojení, hledali viníka. Dnes ale vidím světlo na konci tunelu – našli jsme řešení a věřím, že obchod bude brzy stát tam, kde má být. Protože Karlovice nejsou jen krásná scenérie pro turisty. Karlovice jsou domov. A domov musí mít všechno, co k němu patří.
Oblíbené místo
Nejraději se procházím v údolí, kterému říkáme "údolí lásky" – Miloňovky. Tam se člověk zastaví, nadechne a na chvíli zapomene na všechny starosti. Ranní mlha, zpěv ptáků a ticho. To je pro mě duše Karlovic. To je pro mě duše Karlovic. Stejně tak cítím hrdost, když vidím, jak se naši obyvatelé starají o svá hospodářství, akorát těch hospodařících zemědělců by mohlo být víc. Krávy na horských pastvinách, ovce, které pomáhají udržovat krajinu – to všechno je součást našeho dědictví, které nechceme ztratit.
Slovo na závěr
Často se zamýšlím nad tím, co bude za dvacet, třicet let. Jaká bude naše obec? Jaké hodnoty si zachováme? Věřím, že Karlovice zůstanou tím místem, kde se tradice snoubí s pokrokem, kde se lidé navzájem podporují a kde se život řídí přirozeným rytmem přírody.
Tohle všechno mě naplňuje. Není to jen práce, je to můj život. A dokud budu moci, budu se snažit, aby Velké Karlovice zůstaly tím, čím vždy byly – místem, kde se příroda, kultura a lidé spojují do jednoho harmonického celku.
