Vintrovka není projekt... je to příběh. Příběh o dvou lidech, kteří si našli domov v horách, daleko od hluku a blízko k přírodě. Bistro stojí na hřebenu a hraniční čáře, kde se vítr mísí s vůní dřeva a čaj chutná jako nikde jinde. Není to místo pro shon, ale pro ticho. Místo, které připomíná, že klid se nehledá – klid se žije. Příběh manželů Vintrových si můžete přečíst níže.
Vztah k Beskydům
Jmenuji se Víťa a spolu s mojí ženou Vlaďkou žijeme v horách, kde se setkává klid s větrem. Našli jsme si tady původní chalupu - dřevěnici - uprostřed hřebene mezi Kohútkou a Kasárnami – místo, kde končí signál a začíná ticho. Hory jsem měl vždy v krvi. Pocházím ze Strání, z hranice Moravy a Slovenska, pod Velkou Javořinou. Vlaďka žila sedmnáct let na Novém Zélandu, kde mimo jiné pracovala pro Odbor životního prostředí – chránila přírodu a snažila se učit lidi ji respektovat. Já jsem žil skoro stejně dlouho v Severním Walesu. Oba jsme se chtěli vrátit někam, kde bude život pomalejší, upřímnější, v souladu s tím, co je okolo. Beskydy a Javorníky nám tu možnost daly.
Aktivita a motivace
Nápad Vintrovky vznikl asi před čtyřmi lety, ještě před covidem. Chodívali jsme sem od chalupy na vycházky a všimli si, kolik lidí tudy prochází – v mlze, dešti, při krásných slunných dnech, prostě v každém ročním období. Na hřebenu však nebylo místo, kde by lidé si mohli oddychnout, zahřát se, dát si čaj nebo něco na zub.
„Tady by se hodilo malé místo s duší, říkali jsme si. A tak se zrodil plán – vytvořit malý, soběstačný bod v horách. Místo, které lidem nabídne čaj, koláč nebo úsměv, ale nevezme z krajiny ani kousek víc, než je nutné. Naše chalupa i bistro funguje úplně off-grid – energii máme ze slunce, vodu ze studánky, odpad odvážíme. Učí nás to přemýšlet o každém zapnutí světla, o každé kapce vody. Člověk tu zjistí, co opravdu potřebuje, říkáváme. Ne mnoho – jen klid, čistý vzduch a kousek porozumění – jak mezi sebou, tak vůči přírodě."
Výzvy, kterým jsme čelili
Největší výzvou bylo získat povolení. Místo leží v chráněné krajinné oblasti, proto jsme oslovili CHKO Kysuce. Připravili jsme ucelený podnikatelský záměr, kde jsme důkladně vysvětlili naši vizi – že nechceme stavět nic velkého, že nejde primárně o "business", že bychom si přáli jen doplnit přírodu o malý, udržitelný bod, který bude prospěšný všem – a nám umožní zde žít.
Trvalo to téměř dva roky. Nakonec se vše podařilo – díky trpělivosti, podpoře starostů z Horní Marikové i Papradna a ochotě úřadů naslouchat. Dnes už víme, že trpělivost je největší kapitál, jaký člověk v horách musí mít k dispozici.
Druhou výzvou byl přístup k bistru – nahoru se dá dostat pouze pěšky, na kole, nebo v zimě na lyžích. Což má ale velkou výhodu – když jinde stojí řady aut, tady vládne klid.
Život s divočinou
Život tu přirozeně sdílíme s divokými zvířaty - z těch všeobecně "obávaných" s rysy, vlky i medvědy. „Medvěd sám od sebe, jen tak z plezíru, nikdy nezaútočí,“ říká Vlaďka. "Jen si brání svoje, do čeho mu my lidé strkáme dost bezohledně nos.“
Abychom na bistru zabránili jakékoliv příležitosti ke kolizi s některou ze zmíněných šelem, vše, zejména odpadky a jakékoliv zbytky jídla, si z bistra odnášíme – a logicky nic nenecháváme venku. Nechceme, aby se z hor stal druhý Smokovec nebo Malá Fatra, kde se medvědi naučili chodit mezi lidi. Přírodu v první řadě respektujeme – není to kulisa pro volný čas nás lidí, ale živé prostředí s mnoha živočišnými i rostlinnými druhy, ve kterém jsme jen na návštěvě.
Oblíbené místo
Místo, kde bydlíme pro nás není jen chalupa, ale především místo s duší. Dům, který tu stojí od roku 1843, má svoje světlo, klima, energii. Nevíme, čím to je, říkáváme s Vlaďkou, ale cítíme, že ten, kdo ho postavil, věděl, kde má být. V zimě tu víří vítr, který se láme o hřeben, v létě sem proniká slunce přesně tak, aby vyhřívalo dřevo a kameny. Je to kousek světa, který se nás dotkl – a my teď chceme, aby se dotýkal i ostatních.
A bistro Vintrovka? Nejvíc bychom si přáli, aby lidé, kteří sem přijdou, zastavili krok i myšlenku. Aby pochopili, že příroda je moudrá, jen ji musíme nechat dýchat. Není to Nový Zéland ani Wales – a právě proto je to vzácné. Je to tady. Toto je náš domov.
